Rozhovor se sbormistryní souboru Bubureza Miloslavou Vítkovou.
Jak a kdy vlastně vznikl ženský sbor Bubureza a co Tě vedlo k jeho založení? Proč jsi inklinovala k ženskému sboru?
Bubureza jako taková se založila vlastně sama. Vznikla po mém absolventském koncertě, tedy někdy na přelomu roku 2008/2009. Nicméně i předtím jsme se scházely v obdobné setavě u příležitosti různých koncertů, zpívaly jsme na festivalu Dny soudobé hudby, kde jsme mimo jiné uváděly převážně skladby Jana Bernátka. Také jsme účinkovaly na koncertech Hudební školy hl. m. Prahy. Po aboslventském koncertě jsme před sebou neměly vidinu žádného společného projektu, přesto jsme se rozhodly ve společném zpěvu dále pokračovat. Vznikl tedy nový dívčí/ženský sbor, který nyní pracuje pod Gymnáziem a Hudební školou hlavního města Prahy. A proč jsem inklinovala k ženskému sboru? Na to vlastně neumím odpovědět. Jan Bernátek napsal skladby pro ženský sbor a potřeboval, aby mu je někdo provedl a tím tedy dal jasný základ ženskému sboru. Je také celá řada nádherných skladeb, které jsou psány právě pro stejné hlasy (ženské, dětské) a tím, že máme ve sboru takové zpěvačky, které jsou schopny zpívat od malého c po c3, můžeme si dovolit i skladby s velkým rozsahem a možnou hrou s barevností zvuku. A také; o pět let déle než Buburezu vedu jediný, a jak rádi říkáme, "tedy nejlepší" skautský smíšený sbor Cantuta a vést dva smíšené sbory by se mi nechtělo.
Máte pěkný název (Bubureza), jak jste na něj přišli a co znamená?
Kdysi jsme si s děvčaty řekly, že už to nebudeme prozrazovat. Ale na koncertě zazní i Tvá skladba se stejným názvem, ve které se naše jméno zpívá v celé řadě jazyků a posluchačům může snad napovedět i naše černo-červené oblečení, které právě nejvíce odpovídá našemu názvu.
Jaký rozptyl repertoáru máte a co tvoří jádro vašeho repertoáru? Věnujete se i současné hudbě?
Věnujeme se právě nejvíce hudbě 20. a 21. století. Už proto, že provozujeme řadu českých autorů, jako je Petr Eben, Miroslav Raichl, Jan Málek, Jiří Teml, a další kteří často psali a píší skladby právě pro ženské hlasy. Ve starší hudbě je skladeb pro ženský sbor poskrovnu, ale i tak se je snažíme vyhledávat a provozovat. Takže na repertoáru máme skladby od chorálu, renesance, přes lidové písně až po současnost.
Jen velmi málo těles u nás funguje na profesionální bázi. Vyhovuje Ti přístup, že členky chodí zpívat do sboru po celodenním zaměstnání a soubor funguje tedy v podstatě amatérsky, a nebo bys byla radši, kdyby Bubureza fungovala pro všechny (i pro Tebe) jako zaměstnání?
Vzhledem k tomu, že tady máme, pokud vím, jen dva samostatné profesionální sbory a pak profesionální sbory u divadel a protože vím, jak na tom financování české kultury je, tak i když by byla krásná myšlenka mít profesionální ženský sbor, je to zároveň myšlenka velmi utopická. Bubureza tedy funguje opravdu amatérsky, a to, že nás pojí láska k hudbě a touha hudbu provozovat, vede snad i k tomu, že toto poselství předáváme dále posluchačům. Zároveň však je tato forma pro nás velmi náročná, protože se nebráníme provedení náročnějších skladeb a často nás pak tedy tlačí čas, abychom vše doladily a docvičily. Mnohdy se také na zkouškách nesejdeme všechny a já někdy do poslední chvíle opravdu netuším, jak které vystoupení dopadne.
Jaké koncerty, které Bubureza měla, sama pro sebe považuješ za největší úspěchy a ráda na ně vzpomínáš?
Pro mě je největším úspěchem vždy to, když posluchači i zpěváci koncertu odcházejí s úsměvem a vnitřním obohacením. Toto je zároveň to nejtěžší poslání, které jako sbor můžeme mít. Největší radost mi ale udělalo vystoupení na soutěži Canti veris v únoru tohoto roku, po kterém jsem si řekla, že už opravdu fungujeme jako jeden celek a ne jako soubor jednotlivců a od té doby mám ze všech koncertů a vystoupení podobný pocit a stejnou radost, i když se ne vždy všechno stoprocentně vydaří.
Rozhovor vedl Jan Rybář
(koncert 11. 6. 2013)
Druhý dubnový koncert je ve znamení střetávání se s jinými ansámbly, tentokrát s klavírním triem Orbis trio. Za pět let své existence se Orbis trio zařadilo mezi nejúspešnější evropské komorní formace. “Cestou na koncert” jsme tentokrát vyzpovídali Stanislava Gallina.
S Orbis triem hrajete především klasický repertoár, jaký je váš vztah k soudobé hudbě?
Nemůžu říct, že bychom preferovali určité období. Inklinování ke klasicko-romantickému repertoáru vychází spíš z podstaty triové literatury: samotný Haydn napsal více trií než hlavní skladatelé 20. století dohromady. Nicméně práce se soudobou hudbou nás nesmírně obohacuje a vždy se jí rádi věnujeme. Pro tato díla zatím neexistuje žádná interpretační tradice, což znamená, že interpret přistupuje k notovému zápisu zcela otevřeně a nepředpojatě a může si plně ověřit nosnost vlastních koncepcí. A to je výzva i zábava zároveň.
Zařazení skladby “...ad vitam...” je milou vzpomínkou na našeho profesora, kolegu, přítele - Milana Slavického. Co pro vás tato skladba znamená, jak se vám hraje, jak jí rozumíte...?
Skladba “...de morte transire ad vitam...” je složena ze dvou samostatných částí. Pochmurné úvodní “stíny” vystřídá dramatické “ad vitam”. Po vypjaté kulminaci nastane katarze. Je to skladba se značným filosofickým přesahem, obsahem niterná a závažná, emočně velice působivá. Jedná se o jednu z posledních skladeb pana Slavického, zračí se v ní obrovská životní zkušenost. A také zkušenost člověka potýkajícího se s těžkou nemocí... Toto dílo hrajeme často a rádi, pokaždé prochází naše pojetí značnou evolucí, zraje.
Co považuješ za největší úspěch Orbis tria?
Za největší úspěch nepovažuji ocenění ze soutěží, ani cenu Českého spolku pro komorní hudbu, ale to, že i po pěti letech nás společné muzicírování baví a naplňuje. Stále hledáme, učíme se nové věci a snažíme se zdokonalovat.
V čem si myslíš, že se odlišujete od ostatních klavírních trií?
Doufám, že se nám podařilo vybudovat si vlastní styl, najít vlastní “zvuk”. Někomu se může líbit, jinému ne. Důležité je, aby byl nezaměnitelný a rozpoznatelný.
Jaké cíle máte před sebou?
Cíl je jediný – setrvat. Per aspera ad astra!
Rozhovor vedla Michaela Plachká
(koncert 23. 4. 2013)
DESET LET KONVERGENCE
Letošní koncertní cyklus Konvergence otevírá prostor druhému desetiletí (a doufejme, že budou následovat i další). Deset let je přece jen dlouhá doba a při snaze ohlédnout se zpět a snažit se shrnout vše do několika řádků zjišťuji, že to prostě nejde…
Chtěl bych proto vyzdvihnout několik pro mě zásadních zjištění a momentů.
Hodnot, o které budu usilovat jako předseda sdružení i nadále.Podařilo se nám zavést během našeho fungování demokratičtější systém, který však není na škodu celkové úrovni dramaturgií koncertů a výkonu ansámblu. Každý má svůj prostor k vyjádření svých postojů a názorů za souběžné konfrontace s ostatními. Rozšířili jsme spolupráce směrem k zahraničním partnerům, festivalům, na domácí půdě pak s dalšími uměleckými okruhy, jako jsou třeba tanec nebo pantomima.
Z hlediska lidského si pak kladu za cíl, aby se nám i nadále dařilo nacházet společnou řeč. Myslím, že to je právě jeden z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších úkolů.Přál bych Konvergenci neustupující invenci, otevřenost novým nápadům a podnětům tak, jak se nám to dařilo doposud. Současně také narůstající zájem širší veřejnosti, a to i díky našim skvělým manažerkám, se kterými spolupracujeme od roku 2012 – Kateřině Riethofové a Andrei Hory Krausové. A pak také vám všem, našim posluchačům. Jsou mezi vámi i tací, kteří sledují vývoj Konvergence od jejích počátků. Snad si dokážeme naše stálé posluchače udržet díky neotřelému programu a dramaturgii, díky vysoké úrovni našich produkcí, díky zajímavým setkáním, ke kterým na koncertech dochází…
a doufám, že budeme oslovovat stále více i nové posluchače.Tomáš Pálka
Každý skladatel, který nechce komponovat pouze příležitostně, začne dříve či později přemýšlet, jaké kroky podniknout k tomu, aby jeho hudba přežila i konec studia na škole. Jednou z možností je spojit síly se svými kolegy a pokusit se pracovat na něčem společně. Pro mě takovou možností byla právě Konvergence – projekt, který od počátku nebyl postavený jen na propagaci vlastních skladeb, ale také na prezentaci zahraniční hudby, kterou jsme měli rádi. Koncerty se nekonaly jen jednou do roka, ale staly se pravidelnými, což přinášelo zajímavé kulturní vyžití i pro nás samotné, jelikož jsme mnohdy byli i interprety. Za deset let existence se mnoho proměnilo, každý z nás směřuje trochu jiným směrem. Zjistili jsme, že se toho dá využít pozitivně a může to nabízet větší dramaturgickou pestrost či možnost spolupráce s jinými umělci. Místo stagnace a hrozícího odumírání jsme získali novou chuť a inspiraci do dalšího snažení. V dnešní době není jednoduché zaujmout lidi a přesvědčit je, že návštěva koncertu má smysl. Větší naději na úspěch ale vždy bude mít snažení týmové, takové snažení, kde každému zainteresovanému stojí za to, aby koncert dopadl co nejlépe a přinesl nové a zajímavé podněty posluchačům.
Jan Rybář
Do sdružení Konvergence jsem přistoupila v roce 2006. V té době jsem ji vnímala jako seskupení mladých lidí, kteří mají svůj jasný cíl a představu, jak by měla prezentace soudobé hudby vypadat. Roky utíkaly, členská základna se pozvolna proměňovala a také představy o tom, co Konvergence je, nebo by měla být, se vyvíjely. Jsem ráda, že se nám daří udržovat laťku stále vysoko a zároveň nemít klapky na očích a otevírat se novým nápadům a spolupracím. Právě to si na Konvergenci cením nejvíce a přeji jí, aby měla stálé i nové posluchače, kteří budou z našich koncertů odcházet s netradičními a obohacujícími zážitky, a takovými, které nepobaví pouze povrchním dojmem, ale nutí přemýšlet a objevovat krásu tam, kde by ji člověk možná nehledal.
Michaela Plachká
Filosofie Konvergence jako skladatelsko-interpretačního seskupení měla od počátku hlavní cíl – vytvořit pro každé dílo takové prostředí, které povede k jeho přirozenému vyznění a tím i pochopení. Kromě citlivé interpretace byly (a jsou) hlavním prostředkem takové dramaturgické celky, v nichž jsou jednotlivá díla v největším možném souladu mezi sebou. Proto jsme naše koncerty stavěli na stylové příbuznosti, společných námětech či jiných identických prvcích. Dnes, po deseti letech, Konvergenci chápu jako prostor, který mi nadále umožňuje uvádět skladby, jakým věřím, v zajímavých dramaturgických souvislostech, a který mi dává možnost spolehnout se na citlivá provedení zkušených interpretů. Co se postupně vytratilo, je hlubší tvůrčí spříznění mezi autory – kolegy ze sdružení. Jednotlivé koncerty jsou tak velmi různorodé – podle toho, kdo z nás je připravuje. Zmizela tím sice jakási “společná tvář” našeho spolku, na druhou stranu je více z čeho vybírat. Posluchači tak možná mají větší šanci najít si každý to své...
Ondřej Štochl
(koncert 15. 4. 2013)
DAVID HUDRY
Jak bys přiblížil našim posluchačům svůj zvukový svět? O čem jsou skladby, které píšeš?
Dosud jsem pracoval především s harmonií, s manipulací akordické posloupnosti a melodie a vytvářel tak svůj vlastní zvukový svět. Nedávno jsem ale začal více experimentovat s témbry použitím nezvyklých kombinací nástrojů, hlasu a elektroniky. Mým záměrem bylo vytvořit jakousi industriální „krajinu“. Rád bych pokračoval v tomto objevování nových zvukových aspektů a jejich transformací i ve své další tvorbě.
Jakou roli hraje racionalita, či naopak intuice v tvé tvorbě?
Vždy se pohybuji někde mezi intuicí a kontrolovanou tvorbou. Přestože na začátku vím, co chci vyjádřit a kam chci směřovat, dávám skladbě název až úplně na závěr. Teprve pak je skladba uzavřena. Když jsem začal komponovat, pracoval jsem s abstraktními pojmy, které jsem si v průběhu práce ověřoval. Asi před rokem jsem zjistil, že nedokážu začít komponovat bez nějaké konkrétní poetické nebo zvukové idey. Během komponování potřebuji udržet souvislost mezi ideou a výslednou hudební realizací, což je pro mne ve skutečnosti nejnáročnější část práce, která pohltí nejvíce času. Každý má nápady, ale ne každý je dokáže přenést do souvislé hudební plochy. A právě to je pro mne na celé kompozici to nejzajímavější!
Žiješ a tvoříš ve Francii. Jaká je situace mladého skladatele v této zemi?
Když jsem studoval na konzervatoři v Paříži (Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris, CNSMDP), měl jsem spoustu možností experimentovat s prostorem a s nezvyklými seskupeními. Konzervatoř poskytovala zázemí k tomu, aby skladby zazněly skutečně ve velmi kvalitním provedení, postarala se o kvalitní nahrávku… Když jsem pracoval v IRCAM (Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique), opět jsem měl skvělé podmínky. Práce s novými technologiemi, kontakt s vědci, kteří vyvíjí nový hudební software, možnost radit se a sdílet nápady, jak propojit hudební svět s technikou, to vše byla velká výhoda. Jakmile se stanete profesionálem, věci se postupně mění, často z ekonomických nebo politických důvodů.
Neoddiskutovatelnou výhodou Francie – a Paříže obzvláště – je nesmírné množství ansámblů a institucí, které pomáhají mladým skladatelům se zviditelnit. Myslím, že mám celkem štěstí, že zde můžu pracovat.Tvoje premiéra vznikla na základě stáže v České republice. Co tě nejvíce oslovilo, inspirovalo?
Počáteční skica vznikla během mých pobytů v Praze v roce 2011. Největší inspirací pro mě byl pocit osamělosti uprostřed rušného města. Když je na takovém místě člověk sám, najednou si všímá daleko intenzivněji všeho, co se děje kolem i uvnitř jeho samého.
V rámci našeho koncertního cyklu jsi měl v minulé sezóně již provedenou skladbu Résurgences pro smyčcové kvarteto. Jak se ti pracuje s ansámblem Konvergence?
Moje zkušenost s Ansámblem Konvergence byla skvělá. Hudebníci na této velmi komplikované skladbě udělali úžasný kus práce. Obdivuji a oceňuji jejich úsilí, byla to pro ně výzva a zvládli to výborně! Moc se těším, až si v jejich provedení poslechnu skladbu, která zazní na tomto koncertě ve světové premiéře.
Rozhovor vedla Michaela Plachká
(koncert 13. 11. 2012)
MICHAL RATAJ
Ve své tvorbě často pracuješ s live elektronikou či elektroakustikou. Jak to ovlivňuje tvé kompoziční myšlení a vnímání zvuku?
Veškerá moje práce v posledních patnácti letech v podstatě vychází ze studiové zkušenosti. Ve studiu trávím čas při filmové postprodukci, realizaci rozhlasových pořadů a her, samozřejmě při komponování skladeb, v nichž je použitá jakákoliv technologie. Těžko už to asi změním, a vlastně je mi nějak ve studiu dobře. Zdá se mi, že mě tahle už docela dlouhá (že bych stárnul?) studiová zkušenost naučila poslouchat novým způsobem, koncentrovat uši tak, abych slyšel i to, co nemůžu vidět. Je to pro mě vlastně znova a znova úžasný proces učení se tomu, jak funguje zvuk, který má něco vypovídat. Asi i proto jsem byl v poslední době přitažený víc k onomu „jak komponovat zvuk“, jak v čase proměňovat jeho kvalitu, významovou i materiálovou, což je moje téma také ve zvukových koncertech s laptopem – kompozicích zvuku v čase a prostoru, které se možná v posluchačově hlavě stanou hudbou.
Skladba pro Konvergenci je po dlouhé době čistě akustická záležitost. O čem ta skladba je? Jak se ti pracovalo?
Vždycky jsem vlastně nadšený, když můžu na chvíli jakoukoli techniku odložit a být čistě v akustickém světě. Pak mi jde především o to, jak představu o zvukových barvách, která se mi zformovala během práce ve studiu, dostat do živých nástrojů. Pravdou ale je, že jsem s počítačem trochu pracoval. Z hlediska témbru hraje ve skladbě důležitou roli vibrafon, který má dlouho doznívající kulatou barvu. Říkal jsem si, že zkusím udělat ve skladbě cosi jako „vibrafon na druhou“. Analyzoval jsem si pomocí počítače několik tónů vibrafonu a z jejich parciálních tónů se pokusil vybudovat v čase celou harmonii. Takže – a jsem sám zvědavý, jak to bude fungovat – vibrafon nejen že hraje svůj samotný part, ještě se jeho kvalita promítá do celé, řekněme harmonické obálky, která se v čase určitým způsobem proměňuje.
Strávil jsi rok v USA. Máš dojem, že tvorba amerických autorů je v něčem zásadně odlišná od těch evropských?
Asi budu říkat klišé, ale opravdu se mi zdá, že se o „americké hudbě“ nedá moc mluvit, tedy ne o té soudobé. Jazz, blues, gospel apod. – to je americká hudba, ale bavíme-li se o „soudobé, vážné“, ta je prostě stejně multi-kulti jako celá americká společnost a má asi tendenci spíš napodobovat, kompilovat, než budovat zásadně nové věci. Pozná se to taky na tom, jak silné „skladatelské“ školy se daří vybudovat kantorům, kteří přijdou z Evropy učit kompozici na americké university – mohl jsem to zažít třeba v případě Briana Ferneyhougha na Stanfordu nebo Phillippa Manouryho na UC San Diego. Ostatně moc jsem se nasmál, když jsem přišel v San Franciscu na jeden z koncertů fenomenálního ansámblu SF players, kde byla na programu americká hudba a mezi americkými skladateli byl uveden právě Phillippe Manoury. Pochopitelně, vždyť žije a pracuje v USA, tak je „americký“. Je to vlastně sociálně strašně příjemný – mimo jiné to totiž ukazuje, jací jsme my na starém kontinentě šovinisti. V různých podobách je cítit dědictví minimalismu, což je pro mě osobně v téhle nostalgické poloze dost nezajímavý svět. Zásadně odlišné je to, jak je hudba prezentována, jak úžasně fungují komunity posluchačů a „liebhábrů“, kteří se doslova starají o to, aby slyšeli skvělou hudbu ve skvělé interpretaci, ať už na úrovni velkých institucí, hlavně ale ve světě těch menších. Tenhle komunitní svět, komunitní myšlení bylo pro mě asi největším poznáním a inspirací. Pochopitelně je to známka určité zralosti a vzdělanosti společnosti, na kterou si asi v našich končinách musíme ještě chvilku počkat...
Je v poslední době něco, co se ti fakt povedlo, na co jsi z profesní stránky pyšný?
Pyšný je silné slovo, mám navíc asi tendenci eventuelní výsledky spíš ignorovat. Radost mám ale v posledním roce ze dvou věcí: v září jsem na moc pěkném mezinárodním festivalu v Košicích (Sound City Days) mohl udělat svou první zvukovou instalaci. Byla to sestava dvou dlouhých ocelových strun, na které návštěvníci mohli sami hrát, a zvuk těch strun byl pomocí počítače transformován do prostorové zvukové asambláže. Bylo pro mě moc příjemný vidět, jak si lidi se strunami hrají... A pak mám dost radost z mé filmové spolupráce s Robertem Sedláčkem, teď momentálně na historickém televizním seriálu Česká paměť.
Jak se ti daří skloubit rodinný a pracovní život s komponováním?
Těžko. Nedaří. Ale jinak bych to nechtěl.
Autor: Michaela Plachká
(koncert 13. 11. 2012)
LE CONCERT IMPROMPTU
«The finest French woodwind quintet» The Washington Times
Francouzský dechový kvintet “le concert impromptu“ je – jako jediný dechový kvintet ve Francii – souborem permanentním, zaštítěným ministerstvem kultury. Je to soubor, který má mnohaletou tradici, natočil několik CD, vystoupil mnohokrát ve francouzských televizích a rádiích.
Originalita souboru spočívá hlavně v tom, že se členové souboru rozhodli jít dál za hranice interpretace skladeb. Přidali například hru zpaměti. Díky tomu mohou provést scénicky jednotlivé skladby, ale i celá hudební představení. Posluchač se stává zároveň divákem originálního hudebního divadla, kde místo řeči vládne hudba, připojí se divadelní osvětlení a kulisy. Každoročně tak vznikají nové projekty a nové spolupráce se soudobými francouzskými autory, tanečníky a choreografy.
«Nakaženi velkým hráčským vtipem a radostí z experimentu, oplývají nekonečným množstvím poezie, chytrou inscenací a choreografií. Stále s cílem o celkové umĕlecké dílo. Le concert impromtu znamená jednoduše umĕní ze svádĕní a patří k nejlepším a nejoriginálnejším formacím komorní hudby jaké znám, které se pokaždé vyplatí znovu objevit.» Miriam Schreinzer, Jeunesses Musicales Rakousko
Yves Charpentier (flétna)
Své hudební vzdĕlání začal Maconu, poté pokračoval v Lyonu a poté v Ženeve (Haute Ecole de Musique), kde v roce 1985 obdržel první cenu virtuozity poprvé jmenovanou. Studoval take politickou vĕdu v Lyonu (Science Po Lyon), byl laureátem nadace Laurent–Vibert, své hudební schopnosti rozvíjel po boku flétnisty Michela Debosta. V roce 1991založil le Concert Impromptu, dechový kvintet, ve kterém je umĕleckým vedoucím, ve kterém se cítí být volný v projevu své kreativity.
Michaela Hrabankova (hoboj)
Narozena v Praze, hoboj studovala u Josefa Vacka, sólisty Národniho divadla a člena dechového kvintetu Národniho divadla v Praze a poté na konzervatoři v Praze u F. X. Thuriho. V roce 2010 absolvovala své studium u Thomase Indermühleho na Hochschule für Musik v Karlsruhe. Také absolvovala stáž na CNSMD de Paris u Jacquesa Tyse. Je laureatkou rozhlasové soutĕže Concertino Praga, stipendantkou nadace Alvaro Gomez. Svůj první koncert s «le concert impromptu» zahrála v roce 2010 na festivalu «Jarní Grimaud».
Jean-Christophe Murer (klarinet)
Poté co obdržel diplom muzikologie na univerzitĕ ve Strasburgu v roce 1990, začal studovat ve tříde Jacsques di Donato na CNSMD v Lyonu. Velký význam pro nĕj mělo také setkání s klarinetistou, který se specializuje na soudobou hudbu, Armandem Angsterem a skladatelem Helmutem Lachemannem. Souboru «Le Concert Impromptu» se vĕnuje od roku 1996, kde také tvoří transkripce a aranžmá skladeb pro dechový kvintet od autorů jako C.Debussy, Gil Evans, Abed Azrié.
Susanne Schmid (lesní roh)
Pochází z Německa, studovala v Berlíně a ve Freiburgu, Erasmus absolvovala v Ženevě. Pod záštitou „Deutscher Musikrat“ byla přizvána ke koncertnímu turné komorní hudby po Číně a Německu. Mezi lety 2010 – 2011 působila v symfonickém orchestru Göttingen na pozici praktikantky. Je zvána jako výpomoc do mnohých orchestrů – ať už ve Švýcarsku (komorní orchestr Lausanne), nebo v Německu (komorní orchestr Pforzheim, komorní orchestr Mnichov, Deutsches Symphonie Orchester Berlin). K celému svému studiu získala studijní stipendium organizace „Stiftung des deutschen Volkes“, je také několikanásobnou laureátkou soutěže „Jugend musiziert“.
Vincent Legoupil (francouzský fagot)
Po svých studiích ve třídĕ francouzského fagotu u Philippa Bertemonta nastoupil do třídy Gilberta Audina na CNSMD de Paris, kde získal první cenu v roce 2008. Mezi jeho přednosti patří široká škála barev na francouzském fagotu. Před nastoupením do «le concert impromptu» v roce 2009, se také věnoval studiu zpĕvu. Rovněz je zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního festivalu klasické hudby v Arromanches.
(koncert 16. 10. 2012)
Rozhovor s Michaelou Hrabánkovou
Rozhovor s Michaelou Hrabánkovou, Češkou působící ve francouzském dechovém kvintetu Le Concert Impromptu.
Jak ses dozvěděla o dechovém kvintetu Le Concert Impromptu a co Tě k němu táhlo? Jak dlouho s nimi hraješ a co pro Tebe znamená spolupráce s tímto tělesem?
Ke spolupráci s tímto kvintetem jsem byla přizvána kolegou fagotistou, když jsem byla na stáži v Paříži na CNSM. Bylo to v době, kdy soubor hledal nového hobojistu. Hned po první zkoušce mi nabídli, jestli bych s nimi nechtěla hrát napořád. Jsou to teď už dva roky co s nimi hraju.
Na jaký druh repertoáru se nejvíce specializujete?
Hrajeme hudbu, která se nám líbí. Specializaci nemáme žádnou, hrajeme prakticky všechno - od Bacha až po Zappu, od klasiky po jazz. Není žádný důvod se v něčem omezovat, jeden den hrajeme hudbu soudobou a druhý den klidně klasický program. Je pro nás výzva hrát hudbu náročnou.
Slyšel jsem, že také provozujete různé divadelní projekty a improvizace, jak Tě to obohatilo?
Samozřejmě jsem ze začátku působení odkrývala hodně věcí, které se na vysoké škole člověk nenaučí. Hned při mém prvním koncertě bylo pro mě připraveno „překvapení“ ve formě improvizace na téma Stockhausenových básní. Co se divadelních projektů týče - bylo pro mě hodně zajímavé odkrývat, kam až se dá v interpretaci skladeb dojít. Od hraní zpaměti až po scénické provedení s kulisami a videoprojektory.
Čím Tebe a celý ansámbl obohacuje spolupráce se skladateli?
Jak říká náš umělecký vedoucí kvintetu: „rádi spolupracujeme se soudobými skladateli, protože jsou živí. Je to praktičtější než s těmi, co jsou mrtví.“ Baví mě potkávat se se skladateli a přispívat k tvorbě nových skladeb - zrovna minulý týden jsme pracovaly s jednou skladatelkou ze Singapouru na institutu pro soudobou hudbu IRCAM v Paříži.
Je pro Tebe koncertování ve své rodné vlasti něčím zvláštním, nebo to bereš jako jeden ze série koncertů?
Samozřejmě, že hrát v rodné vlasti, konkrétně v rodném městě, je pro mě srdcová záležitost. Už se moc těším na tento koncert, kde budu mít doufám možnost vidět v publiku staré známé, přátelské tváře a členy rodiny, což se ne vždy stává na koncertech ve Francii,nebo jinde ve světě.
Skladby francouzských skladatelů zařazené na koncertě Konvergence pochází od u nás neznámých tvůrců. Proč jste vybrali zrovna tyto kusy, čím jsou specifické a na co se mohou posluchači těšit?
Skladby, které jsme vybrali jsou od skladatelů, se kterými soubor spolupracuje již delší dobu, například s Bernardem de Viennem spolupracuje soubor od roku 1992, vznikla pro něj už tři kvinteta, sextet, ale i sólové skladby. Obě skladby francouzských autorů, které jsme vybrali pro tento koncert, jsou skladby určené hlubším nástrojům, ale každá skladba je skladatelsky vyřešena zcela jinak. Skladba od T. Blondeau je napsaná ve stylu post-spektrálním, figurativním. Skladatel se inspiroval kostelními zvony a pro jejich napodobení použil směs multifoniků, takže ve výsledku se jedná o míšení zvuků - skoro si můžeme klást otázku, jestli stále slyšíme hrát kvintet. Druhá skladba od Bernarda de Vienna se inspiruje přesýpacími hodinami. Jedná se o kompozici, která se odehrává ve třech dimenzích, je velmi překvapující, komplexní.
Na koncertě zazní rovněž tři čeští autoři. Máte pocit, že vyjadřovací jazyk českých tvůrců se liší od skladatelů francouzských, německých či amerických a nebo je dle vašeho názoru soudobá hudba podobná (a také podobně rozmanitá) po celém světě?
Samozřejmě, že se hudební jazyk českých skladatelů kompletně liší od ostatních autorů jiných národností. I samotný program tohoto koncertu byl koncipován tak, aby došlo k hudebnímu setkání mezi českými a francouzskými soudobými autory. Proto bych chtěla všechny srdečně pozvat na tento koncert, aby každý měl možnost si vlastní názor utvořit sám.
Autor: Jan Rybář
(koncert 16. 10. 2012)
Tichá hudba Jakoba Ullmanna
Dne 2. 10. 2012 bude premiérováno Ullmannovo „Pianissimo“ pro violu a live electronic. Při té příležitosti mne napadlo položit autorovi pár otázek:
Tvé skladby (alespoň všechny, které znám) jsou velmi tiché. Můžeš nějak zdůvodnit, proč tíhneš k dynamickým hladinám na hranici slyšitelnosti?
Na konci osmdesátých let jsem si uvědomil, že si jako skladatel musím zvolit nějakou jasnou cestu: znejistěl jsem, jestli mám komponovat strukturálně komplexní hudbu členěnou do taktů a (díky našemu tradičnímu způsobu notace) jen málo flexibilní v pojetí hudebního času, nebo jestli bych měl větší flexibility dosáhnout pomocí možná „jednoduchých“ strategií. Také jsem se ptal sám sebe, jestli mám usilovat o větší intenzitu sdělení ve vyšších dynamikách (mám kvartet pro bicí nástroje, jehož 5. věta je celá v dynamice fff) nebo naopak v těch nízkých. Díky stále většímu hluku ve svém okolí pro mne bylo rozhodnutí jednoduché: cítil jsem, že mohu dobře poslouchat, jen když slyším tiché zvuky. Je to trochu jako práce s mikroskopem. Věnoval jsem dost pozornosti práci Drora Feilera (*1951, švédsko-izraelský skladatel a muzikolog), ale jeho cesta pro mne nebyla schůdná. Nemůžu slyšet podstatné diference, když je hudba hlasitá! Komponuji hudbu, kterou bych sám rád slyšel a je pro mne také (především díky všem hlukům okolo nás) důležitá možnost opravdu naslouchat. Proto potřebuji tichou hudbu.
V tiché dynamice jsou Tvé skladby výrazné svou velmi barevnou instrumentací založenou na netradičních technikách hry na nástroje. Je v tom nějaká spojitost se zvukovými světy jiných skladatelů (např. Sciarrina nebo Lachenmanna)?
V 70. letech jsem se naučil mnoho od jiných skladatelů (jejichž partitury jsem opisoval v saské zemské knihovně v Drážďanech): hudba Helmuta Lachenmanna se ke mně dostala přes Nikolaje Richtera de Vroe (což je mj. vynikající houslista, který premiéroval i můj kvartet ve východním Berlíně). Od něho jsem se naučil hodně. Později ke mně přišly skladby Nona, Feldmana nebo třeba osobní setkání s Cagem. Teprve potom jsem se seznámil s hudbou Sciarrina a nemyslím si, že mne ještě mohla nějak výrazně ovlivnit.
Vždycky jsem si myslel, že moje barevná představivost v tichých dynamikách je ovlivněna varhanami. Trávil jsem totiž poměrně dlouhou dobu takřka denně několik hodin u jednoho konkrétního nástroje (a musím stále znovu a znovu vzpomínat a přemýšlet, jak přenést barvy jednoho konkrétního nástroje na jiný).
Nakonec ale nemůžu s určitostí říci, kolik vlivů je v mé hudbě znát a kde konkrétně je jde najít. To může jen ten „vně stojící třetí“ – daleko přesněji a lépe!
Tvé „Pianissimo“ je skladba z 90. let. Teď po 23 letech bude mít v Praze premiéru. Je to pro Tebe stále aktuální nebo je to prostě „stará skladba“- komponuješ dnes už jinak?
„Pianissimo“ jsem psal ve fázi svého hledání (tak, jak jsem řekl v odpovědi na Tvoji první otázku). Chtěl jsem taky zjistit, jestli mi může při realizaci mých zvukových představ pomoci elektronika. Došlo mi, že se mi nezamlouvá hledání společné řeči s techniky. Ti si vždy mysleli, že nevěnuji jejich práci pozornost. Vysvětloval jsem jim, že nerozumím jejich strojům a můžu jim jen říci, co chci slyšet.
Proto jsem neuskutečnil další pokus o spolupráci s elektronikou (jen ve skladbě „Praha – Celetná, Maiselova, Karlova“ je elektronika použita, ale zcela jiným způsobem). Mám dojem, že mne elektronika nutí, abych se přiblížil k interpretaci vlastních skladeb. To nechci.
V „Pianissimu“ je – myslím – mnoho pozůstatků takového „akcionismu“. Neměl jsem ještě dost odvahy k takříkajíc „nudnému“ psaní. Všiml jsem si, že nemohu komponovat „děje“, protože je moje hudba čím dál tím statičtější. V roce 1989 jsem si ještě myslel, že se v hudbě musí „něco stát“. To už si dnes nemyslím. Ale i tak je podle mne v „Pianissimu mnoho z toho, co dělám dodnes.Proč se zrovna tahle skladba jmenuje „Pianissimo“, když jsou všechny Tvé skladby tak tiché?
Tuším, že jsem už v Kroměříži (na kompozičních kurzech Postfest 2012) vyprávěl o svém profesorovi, který tvrdil, že název skladby bývá to nejdůležitější. Protestoval jsem tak, že jsem všechny své skladby nazýval jen „Komposition…“. Vznikl tím ale jen velký nepořádek, ve kterém nebyly skladby k rozlišení. Proto jsem hledal takové názvy, které vystihnou, čím skladba je. „Pianissimo“ je tiché a skladba je také tichá. Je to tak nějak téma skladby: jak pracovat velmi tiše s live-electronic (jde to vůbec)? Přirozeně, i jiné mé skladby by se mohly jmenovat „Pianissimo“. Jejich zaměření je však jiné: jsou sice tiché, ale jde v nich o něco jiného. Kromě toho – jak už jsem řekl – jsou okolo „Pianissima“ jiné, velmi hlasité skladby….Jakob Ullmann – německý hudební skladatel, narozen 1958.
Autor: Ondřej Štochl.
(koncert 2. 10. 2012)
ISANG YUN TRIO
Soubor ISANG YUN TRIO je výjimečnou formací předních českých sólistů a hlásí se k odkazu komorního díla významného korejského skladatele, autora, jenž se zásadně podílel na formování poválečné evropské hudební avantgardy. Když v roce 2005 začala Kateřina Englichová spolupracovat s Vilémem Veverkou, byla hudba Isanga Yuna jedním z jejich prioritních cílů. Po dalších pěti letech se tito interpreti spojili s mladým violoncellistou Petrem Nouzovským a vzápětí soubor odstartoval svou činnost debutem na prestižním mezinárodním festivalu Pražské jaro. Unikátní spojení hoboje, harfy a violoncella nabízí zajímavé barevné kombinace a ojedinělé možnosti interpretace komorní hudby. Jinými slovy se dá říci, že jde v tom nejlepším slova smyslu o výjimečnou „obhajobu“ současného umění…
Na koncertě dostanou interpreti příležitost předvést své umění také v sólových skladbách. Jednou z nich je hned úvodní Lamento pro sólové violoncello, které přednese v české premiéře Petr Nouzovský. Ve skladbě se ozývá mužský hlas. Myslím, že to dílo je stále aktuální. Vychází z biblického motivu „Kajícné Magdaleny“. Mé duchovní skladby však celkově nejsou přísně svázány s původními předlohami, ten prvotní duchovní umělecký aspekt představuje sama hudba, říká o tomto dnes již kultovním díle ruský skladatel Alexander Knaifel (nar. 1943). Autor věnoval skladbu slavnému violoncellistovi a svému učiteli Mstislavu Rostropovičovi. Alexander Knaifel patří ke skupině autorů bývalého Sovětského svazu jako jsou Arvo Pärt, Giya Kancheli, Tigran Mansurian, Valentin Silvestrov a Sofia Gubaidulina.
Pro hobojistu Viléma Veverku zkomponoval Tomáš Pálka skladbu Single Line of Silence, která bude na koncertě uvedena v premiéře. Tomáš Pálka (nar. 1978) studoval u Pavla Zemka-Nováka a na HAMU ve třídě Marka Kopelenta. Je spoluzakladatelem a členem souboru Konvergence.
Single Line of Silence je skladba pro hoboj se scénickým konceptem a s využitím perkusivních prvků je intimním vyjádřením drobných zvukových "mikro"světů.
Obklopuje nás v každodenním životě spousta zvuků, kterým už ani nevěnujeme pozornost. Vybral jsem si několik zvuků, které tím, že se objevují izolovaně a ve zcela jiných souvislostech, než jsme běžně zvyklí, získávají nové konotace. Můžeme se na ně podívat trochu z odstupu, jako kdybychom zvuk pozorovali pod mikroskopem. Hudební souvislosti jsou jen naznačené a je částečně na interpretovi, jak se s výsledným tvarem vypořádá. V této skladbě se odkláním od vyjadřování hlubších myšlenkových obsahů. Jde mi spíše o hru, která má svůj vtip, ale zároveň (snad) neztrácí svůj půvab a určitou "hloubku" si v ní může najít každý sám, po svém.Vítěz letošní soutěže NUBERG Ondřej Štochl (1975) zkomponoval pro Isang Yun Trio novou skladbu s názvem Šerosvit :
V posledních letech jsou pro můj proces tvorby rozhodující úvahy o sémantických polích hudebních objektů. Tedy o tom, co vše by mohly v různém kontextu znamenat. Čím jsou mnohoznačnější, tím lépe, snáze se mi rozhoduje, odkud na ně „dopadne světlo“ a které výrazové možnosti „nechám ve stínu“. Pod názvem „šerosvit“ se skrývá skladba, v níž jsem v tomto zašel snad nejdále – nejvíc v ní řeknou právě tiché, svou povahou křehké a na noty velmi skoupé hudební úlomky. Když jsem si na Deylově konzervatoři lámal hlavu, jak vysvětlit nevidomým, co je šerosvit v malířství, napadala mne různá přirovnání k hudební struktuře. Až mi došlo, že vlastně mluvím i o tom, jak při komponování myslím sám.Jana Vöröšová (1980) je pozoruhodnou skladatelkou mladé generace. Velký ohlas v letošní soutěži NUBERG získala její orchestrální skladba 4 haiku.
Skladba Bouillon je cyklus pěti písní psaný pro soprán a harfu v roce 2005.
Zhudebnila jsem zde básně J. Préverta a H. Michauxe. Každý z autorů se dotýká podstaty bytí odlišným způsobem. Zatímco vybrané Prévertovy básně si hrají se slovy, jsou odlehčené s vtipnou pointou, v textech H. Michauxe promlouvá závažnost až ledová. Premiéru cyklu provázely neustálé potíže pro jeho délku a velice náročný part jak hlasu tak harfy. Nakonec se nelehkého úkolu zhostily Daniela Smutná (soprán) a Kateřina Englichová (harfa). Ráda jsem se k cyklu po několika letech vrátila a upravila 2 úvodní písně pro hoboj a harfu. Zatímco v první (L´eau) uslyšíte klenoucí se melodii nad jemným doprovodem, druhá (Glo et Gli) je rytmicky dravější, vychází z je původní cyklus pěti písní psaný pro soprán a harfu v roce 2005. Velice náročný part harfy tehdy premiérovala právě Kateřina Englichová. První dvě písně cyklu nyní Jana Vöröšová upravila do nové verze pro hoboj a harfu.Skladbu Isanga Yuna (1917-1995) pro hoboj, violoncello a harfu s názvem
Espace II (Prostor II) v roce 1993 premiérovala slavná dvojice Heinz a Ursula Holligerovi spolu s violoncellistou Andreasem Schmidem. Korejsko-německý skladatel Isang Yun ve svých skladbách mj. kombinoval východoasijské tradice uměleckého projevu s evropskými nástroji. Jeho dílo mělo značný vliv na poválečnou evropskou avantgardu.(koncert 4. 6. 2012)
Pár slov cestou na koncert se skladatelem Pavlem Zemkem Novákem
Pavel Zemek (vlastním jménem Pavel Novák) studoval hru na hoboj a skladbu na Brněnské konzervatoři. Poté pokračoval ve studiu skladby na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) u Miloslava Ištvana (promoval 1988). Své hudební vzdělání si doplnil stipendijním pobytem v Londýně (studium skladby u G. Benjamina, 1992–93) a v Paříži (1997–98 u G. Griseye). Byl zaměstnán jako první hobojista v orchestru Janáčkova divadla v Brně. Nyní je profesorem skladby na Brněnské konzervatoři.
Napsal přes sto komorních a orchestrálních skladeb pro různá obsazení, ovšem nejcharakterističtější jsou kompozice, které jsou výsledkem velmi osobité, monofonní metody skládání. Jeho pevné duchovní zázemí v katolické víře je mu trvalou inspirací, některé skladby jsou určeny přímo pro akustiku chrámu – Chrámové sólo pro klarinet, celovečerní Unisoni Sacri I.–VII., celovečerní Adorace (Litanie) Nejsv. Srdce Ježíšova. Za svou 2. symfonii („Pašijová") obdržel Jubilejní cenu L. Janáčka (1997). Mnohé z jeho skladeb byly provedeny významnými interprety v zahraničí, v poslední době se těší jeho tvorba velké pozornosti zejména v Anglii.
Kam ve své tvorbě směřuješ? Jaké jsou tvé dlouhodobé cíle?
„Pravda je v nejhlubší prostotě.” (sv. Kateřina z Litmanové) Nejde mi to bez oklik.Jak se posunulo tvé vnímání jednohlasu za dobu, kdy se mu věnuješ?
Víc v něj věřím. Ve svobodu a jednotu v něm, v jeho přirozenost. Důsledným propojováním obsahu a formy a všeho, co formu vytváří, získává na intenzitě.Objevují se u tebe i jiné hudební principy (které v kompozicích zpracováváš) než je práce s jednohlasem, nebo je právě tento směr dlouhodobě jediným, který upoutává zcela tvoji pozornost?
Baví mě i vertikální kumulace konsonancí a jejich využití v polymetrii a polyrytmech. Také formy zbavené disonancí i z následnosti a formy vytvořené výlučně z disonancí. Objevil jsem pro sebe i krásu terciové parafonie.Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek ve spojitosti s komponováním nebo provedením tvých skladeb? Případně nejhorší nebo pikantní?
Tu nejhorší už jsem zapomněl. Nejhezčí byla londýnská premiéra 24 preludií a fug v roce 2007.Dlouhodobě se věnuješ pedagogické činnosti. Vidíš nějaký posun ve vnímání soudobé hudby u svých studentů?
Mám z nich radost. Každý z nich má svůj základ, svůj směr, ale jsou méně předpojatí, než jsme byli my nebo generace našich učitelů. Jsou také otevřenější, uvolnění a mají světlejší projev. Je víc srandy, pohody. Myslím, že z dědictví 20. století dobře vyřazují komplikované faktury, brutální kumulace kontrastů a převládající skepsi. Věřím jim, že udrží podivuhodnou tradici evropské hudby pro jejich žáky.Přemýšlel jsi někdy o jiné dráze než skladatelské? Čemu se věnuješ mimo komponování?
Jsem v tom celý a v jiném nepoužitelný.
Autor: Konvergence, únor 2012
(koncert 3. 4. 2012)
